Modrá místa

Lucie Mičíková

Curators:
Dorota Kenderová

Date/Place:
Sep 26, 2013 - Oct 15, 2013
Galéria HIT, Bratislava

Opening:
Sep 26, 2013 7PM

Výstava „Modrá místa“ je inšpirovaná filozofom G. Bachelardom a jeho úvahami o priestore. V jednej z nich popisuje pamäť a spomienky z detstva spojené s priestorom - konkrétne významom sveta na pôjde a v pivnici. Tu sa autorke vybavil jej vlastný svet. “Já v našem sklepě mívala jeskyni, kde malá betonová nádrž byla velkým jezerem a kopa brambor krápníkovým lesem” (L.Mičíková). Inštalácia v galérii HIT bude poetickou kolážou vizuálnych obrazov, ktoré zaznamenávajú spomienky autorky a zároveň voľne nadväzujú na miestošpecifický priestor galérie.

Lucie Mičíková (1986) je absolventkou Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave v ateliéry Ilony Németh. Jej práce sa často inšpirujú radou otázok vyplývajúcich z architektonickej tematiky, jej utopických a sociálnych vízií a tým ako sa tieto vízie prejavujú v skiciach a vizualizáciách svojich tvorcov. Dôležitý je pre ňu aj špecifický svet „architektúry“ detských svetov, bunkrov a úkrytov, ktoré v sebe nesú nielen svoju túžbu po úniku a bezpečí, ale aj improvizačnú formu analogickú onomu idealistickému utopizmu modernej architektúry. Popri častej práci s kolážou a kresbou, autorka realizuje aj inštalácie, akou bol aj jej projekt „Stromová města“, spojený so zložkou platformy pre diskusie a prezentácie, konané v azyle- v korunách stromov visutej konštrukcie, kde sa spájal moment únikového detského sveta s vážnymi problémami súčasného mestského života. Jej súčasná tvorba sa uberá viac „výtvarným“ smerom, v ktorej hrá dôležitú rolu koláž a práca s priestorom, ovplyvnená estetickými východiskami jej architektonických inšpirácií.

-----------------

Na stěně visí modrý čtverec. Při bližším zkoumání zjistíme, že je to roh místnosti. Bez oken, bez dveří. Něco jako modré klíčovací pozadí. Když sestoupíme po schodech dolů, ocitáme se v jeskyni, která má ale často velmi racionální tvar. Tvar kvádru. Kapky, které prosakují skrz strop představují krápníky, stejně tak jako kopa brambor v rohu. A pak je tu tmavá plocha. Jezero?
“Přímo pod mýma nohama vystupovala z temnot voda. Černá, spící voda, dokonale rovná, její hladinu neporušovala jediná rýha, jediná bublina. Bez zdroje, bez počátku. Byla tu po celá tisíciletí a zastižená skalou se prostírala v jediné mrtvé ploše až se sama ve své kamenné slupce stala týmž černým a nehybným kamenem zajatým v nerostném světě. Snášela drtivou tíhu hmoty, nesmírné nahromadění tohoto utiskujícího světa. Pod touto tíhou prosakovala vrstvami vápencových ploten, jež zadržovaly její tajemství, a dalo by se říci, že změnila svou povahu. Stala se tak nejhustším tekutým prvkem podzemní hory. Díky své neobvyklé temnosti a hustotě se stala jakoby neznámou látkou, plnou mihotání, z něhož na hladinu pronikaly jen prchavé záblesky. Toto elektrické zabarvení jako znaky temných sil, odpočívajících v hlubinách, dávalo najevo skrytý život a strach vzbuzující sílu tohoto dosud dřímajícího živlu. Rozechvíval mě.”
Gaston Bachelard, Voda a sny